úterý 12. listopadu 2013

Ten pravý.. už se blíží?

Řiká se, že na každého člověka někde čeká ta "pravá láska" a každý ji najde/ potká jinak a v jiné fázi svého života, a vím, že ve dvaceti těžko člověk může začít pochybovat, zda je na tom něco pravdy, nebo si to vymysleli zoufalci, aby měli jak odpálkovat ty všetečné dotazy typu "A kdy už si taky někoho přivedeš?," "Proč už jste se zase rozešli, abys nepřebrala.".. Je prostě jednodušší říct, že na toho pravýho pořád ještě čekám a že se objeví v tu nejvíc nečekanou dobu, ale je tomu skutečně tak?

Nechci psát o tom, jak jsem zoufalá, že nikoho nemám, to opravdu ne, jedna moje část si užívá to, že se nemusí nikomu zodpovídat - rodiče nepočítám. Nemusím se bát, že mou drahou polovičku zraním, protože v tom jsem opravdu dobrá a po celou dobu, co jsem sama, můžu alespoň nacvičovat tu - pro mě - nejvíce obtížnou část - někomu důvěřovat a řikat to, co doopravdy cítim. 
Důvod, proč jsem začala uvažovat zrovna nad tímhle je ten, že aniž bych si uvědomila jak k tomu došlo, jsou kolem mě všichni zamilovaní až po uši, chodí na rande, do kina apod. Jasně, na procházku nebo do kina můžu jít s jakoukoliv kámoškou, ale s tou na sebe nebudeme bezdůvodně civět, nemluvit, ale stejně chápat všechno a vědět, že ta druhá osoba je na tom citově stejně jako vy. Co se týče sexu, to taky až tak otázka vztahu, jasně, řiká se, že bez lásky to není ono, ale to není tak uplně pravda a pak, když bychom měli všichni čekat až na toho, koho budeme skutečně milovat, taky bysme se nemuseli dočkat, že?
Věc se má tak, to, co opravdu závidim zaláskovaným párům jsou ty jejich pohledy plný lásky, úcty, to šimrání v břiše, nepřítomný výraz - pravda, ten mám i když jsem single, ale víte o co mi jde - úsměv na tváři, jakmile vysloví jméno partnera/ky a tyhle malý drobnosti, který dělaj vztah vztahem.

Je brzo házet flintu do žita a vím, že to přijde, ale proč někdo to může zažít už v 15 letech a někdo ve 20 ještě ani neví, jakej je to pocit, ta zamilovanost.

Žádné komentáře:

Okomentovat